Historie a chov lusitanů

Historie a chov

Kdy přesně začalo soužití lidí a koní, nevíme, ačkoli někteří vědci zaznamenali první pokusy již v období solutréenské kultury (asi před 22 až 18 tis. lety), kdy lidé vynalezli lano. Svědčí o tom jeskynní malby nalezené v Cueva de la Pileta ve španělské Malaze, na nichž je znázorněna březí klisna, přivázaná provazy ke dvěma velkým kmenům, stejně jako dva další koně uvázaní ke kládám, připomínajícím jakousi ohradu. Koně tedy byli na Pyrenejském poloostrově pravděpodobně chováni již od 25.000 př. n. l.. Kresby koní, kteří se nápadně podobají modernímu lusitanovi, se nacházejí v jeskyních Escoural v portugalském Alenteu a pocházejí z roku 1700 př. n. l.. Před tisíciletími žili podél řeky Tejo v těsném spojení divoký býk a předek lusitánského koně. V oblasti se vyskytovali velcí predátoři, pro které byli koně kořistí, ale divokého býka si příliš nevšímali. Koně se brzy naučili, že pokud se budou držet v blízkosti divokých býků, budou mít před velkými predátory ochranu. Pokud se však k divokému býkovi přiblížili příliš blízko, býk na ně zaútočil. Tento tanec mezi koněm a býkem vyvinul u koně inteligenci, rychlost, pozornost a obratnost.

Chov koní na Iberském poloostrově dosahoval vysoké úrovně ještě dříve, než sem přišli Maurové (rok 711 n. l.). Místní primitivní iberští koně pak byli zušlechťováni koňmi arabskými a berberskými, kteří sem přišli právě s Maury. Převažující vliv si udrželi až do roku 1492 a díky nim byli tito koně považováni za nejušlechtilejší představitele. Za dob baroka byli španělští koně rozlišováni ve dvou typech – genetti – krásní a harmoničtí koně a villanos – větší a robustnější pracovní koně. Vyznačovali se kadencovaným klusem s vysokou karpální akcí, ohnivým temperamentem a drezurním nadáním. Navíc se chovali v mnoha různých barvách, což jen zvyšovalo oblíbenost u šlechty, která se ráda chlubila čímkoli neobvyklým. Koně byli šlechtěni pro dvorský jezdecký ceremoniál v Portugalsku a také byli využíváni pro býčí zápasy, kde se vyznačovali velkou srdnatostí. V průběhu napoleonských válek byl jejich chov doslova zdecimován a pokusy obnovit jej pomocí jiných plemen (hannoverány, anglickým plnokrevníkem či normanským koněm) skončily nezdarem. O regeneraci plemene se nakonec zasloužily andaluské klisny (Pura Raza Espaňola), jejichž domovinou je Španělsko. Obě plemena byla totiž až donedávna považována za jedno plemeno, neboť mají společné předky. Oficiální název lusitano platil až od roku 1966, kdy se obě země dohodly na založení vlastních plemenných knih.

Přestože španělský Pura Raza Espanol a portugalský Puro Sangue Lusitano mají společnou historii a jsou si blízce příbuzní, dnes se v mnoha ohledech liší. Částečně to lze přičíst selektivnímu šlechtění, které vytvořilo odlišné typy.

Portugalští chovatelé vedli pro své koně plemenné knihy, které se datují od roku 1824 (11 generací). Na základě těchto knih lze vysledovat rodokmeny dnešních lusitánských koní téměř 200 let zpět. V roce 1967 byla v Portugalsku ministerstvem zemědělství založena Portugalská asociace výběrových plemen koní (Associação Portuguesa de Criadores de Raça Selectas), která registrovala koně chované v Portugalsku. Ta zahrnovala lusitánské koně, arabské koně, plnokrevníky, španělské koně a další plemena koní v Portugalsku. V této době a až do roku 1989 mohl být kůň registrován jako lusitánský kůň, pokud splňoval morfologická a pohybová kritéria pro výběr lusitánského koně. V letech 1967-1989 organizace navštěvovala chovatele koní, aby určila koně, kteří by mohli být zapsáni do Přílohové knihy a jejichž potomci by mohli být zapsáni jako lusitánští. Tito koně mohli být i jiných plemen. To bylo na začátku dobré, protože to poskytlo rozmanitou populaci.  Jakmile se plemenná kniha uzavřela, umožnila tato rozmanitá základna vytvořit plemeno, které bylo silnější, atletičtější a zajímavější, homogennější. Když vidíte lusitánského koně, okamžitě poznáte, že je to lusitánský kůň.

V roce 1989 byla založena Associação Portuguesa de Criadores do Cavalo Puro Sangue Lustano/Portuguese Association of Pure Blood Lusitano Horse Breeders (APSL) a plemenná kniha byla oficiálně uzavřena.

Po roce 1989 mohla být jako PSL zapsána pouze hříbata, jejichž rodiče byli zapsáni v plemenné knize a schváleni k chovu. Všichni hřebci a klisny, kteří mají být použiti k plemenitbě, musí projít důkladnou chovatelskou prohlídkou, kterou provádí rozhodčí APSL a hodnotí morfologii a chody, aby jejich potomci mohli být zapsáni. Koně registrovaní APSL jsou oficiálně označováni jako Puro Sangue (čistokrevní) lusitano, PSL nebo Lusitano. Portugalci jasně říkají, že jejich kůň je lusitano, nikoli andaluský nebo španělský kůň. Kůň narozený rodiči nebo rodičům, kteří nejsou registrováni nebo nejsou schváleni pro plemennou knihu dospělých, se označuje jako Cruzado a nemá nárok na registraci jako Lusitano. Poloviční lusitánský kůň (jeden registrovaný a schválený rodič) je také Cruzado. Kůň se španělským rodičem a lusitánským rodičem je také Cruzado a není způsobilý k registraci v APSL od roku 1989. Pokud není kůň oficiálně zapsán v knize narození APSL, nemůže být označován jako lusitano.

V roce 1992 začala APSL provádět krevní testy koní jako registrační podmínku pro potvrzení rodičovství a v roce 1997 byly přidány testy DNA.

V roce 1967 bylo pouze 267 zakladatelů a 529 zakladatelských klisen. Přestože lusitánský kůň byl v Portugalsku přítomen po staletí, došlo k velkému úbytku stavů v důsledku mechanismu zemědělství na počátku 20. století, politických nepokojů a křížení s jinými plemeny. Šest koní (5 hřebců a 1 klisna) je uznáno jako zakladatelští koně nebo "hlavy rodu".

Pocházejí ze čtyř hlavních hřebčínů:

• Andrade
• Veiga
• Alter Real
• Coudelaria Nacional

"Hlavy linií" jsou:

• Agareno, hřebec Veiga z roku 1931, po Bagocha, po Lidador;
• Primorosa, hřebec Dominquez Hermanos z roku 1927, z Primorosa II, po Presumido;
• Destinado, hřebec Dominquez Hermanos z roku 1930, po Destinada, po Alegre II;
• Marialva II, hřebec Antonio Fontes Pereira de Melo z roku 1930, z Campina, po Marialva;
• Regedor, hřebec Alter Real z roku 1923, z Gavina po Gavioto a
• Hucharia, klisna Coudelaria Nacional z roku 1943, po Viscaina, po Cartujano.

Proto se někdy setkáte s názvy 4 typů lusitánů: Andrade, Veiga, Alter Real a Coudelaria Nacional.

Portugalská komunistická revoluce z roku 1974 je často označována jako karafiátová revoluce nebo revoluce bez krve. V Portugalsku byly statkářům zabaveny farmy a symboly šlechtických vrstev - lusitánský kůň a bojový býk - byly ve velkém zabíjeny. Mnoho nejlepších koní bylo prodáno do Španělska, aby se dostali do bezpečí. Stovky koní byly prodány také do Brazílie, Mexika a Francie. 

V této době se několik portugalských chovatelů spojilo, aby společně odvezli klisny na Ilha de Monte Farinha (ostrov ležící uprostřed řeky Teju při jejím vtoku do Atlantického oceánu) a zachránili tak toto plemeno. Mezi tyto chovatele patřili: Arsénio Raposo Cordeiro, Fernando d'Andrade, tehdejší předseda plemenné knihy, Fernando Palha, António José Teixeira, António Alcobia; Manuel Veiga; Coimbra; Telles de Carvalho. V roce 1976 byla v Portugalsku obnovena demokracie a pozemky zabavené komunisty se vrátily původním majitelům.

Ti, kdo milují a obdivují lusitánské koně, jsou těmto mužům neskonale vděční.

Dnes toto plemeno nadále vzkvétá jako skvělí koně pro práci v terénu, rekreační ježdění, jako školní mistři, býčí zápasy, jezdecké umění a jako vážní závodníci v drezúře, pracovní jezdectví a kočárovém ježdění.

Zdroj:

Mgr. Misti Seppi, zaměstnankyně USLA